Zemětřesení na Haiti aneb o naší zodpovědnosti

Vždycky, když se dovídám o nějaké hrůze "obšťastňující" lidi tohoto světa, přemýšlím o svém podílu viny na tragédii. Nejsem člověk věřící, a proto si nemohu vypomoci otázkou našeho blogařského kolegy: Proč Ježíš nepomohl lidem na Haiti? Ale kladu si jiné, hříšné otázky....

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Jak každý z nás může pomoci lidem na Haiti

Vždycky, když se dovídám o nějaké hrůze „obšťastňující“ lidi tohoto světa, přemýšlím o svém podílu viny na tragédii. Nejsem člověk věřící, a proto si nemohu vypomoci otázkou našeho blogařského kolegy Jaroslava Kisilka: Proč Ježíš nepomohl lidem na Haiti? Ale kladu si doslova hříšnou podotázku: Proč tak velký stát jako jsou USA trpí po celá desetiletí ve svém bezprostředním sousedství příšerně ubohou civilizaci, kterou život na Haiti zajisté představuje v plném rozsahu? Nebo snad tolerování diktátorské dynastie klanu Duvaliérů v minulém století není potvrzením viny supervelmoci? Nepřijímám námitku, že USA nemohou intervenovat do záležitostí jiných zemí. Dělaly to v minulosti, jenže spíše tam, kde byla nafta, strategické zájmy. Nakonec, nejbohatší velmoc svou imperiální politikou dokázala produkovat své vlastní „haiťany“ i v slumech svých velkoměst. To je realita, řeknete, ale co my s tím?

Jako občané země poznamenané složitou historií a složitým vývojem, včetně upřímného spojenectví s USA, měli bychom vést diskuzi s našimi politiky, jak si představují zahraniční vztahy, jaké budou usilovat o narovnání poměrů ve světě v 21. století. Zda jejich spanilé jízdy do New Yorku a Washingtonu jsou smysluplné, a nikoli jen ukázkou přisluhování nové vrchnosti, jak je zvykem v těchto zeměpisných šířkách.

Ze stejného soudku jsou totiž i vztahy k jiným zemím. A teď vynechám Čínu, protože to by bylo na samostatné téma. Nicméně, když jsem předevčírem zapnul po ránu veřejnoprávní stanici Radiožurnál, už mě z Moskvy začala tlouct do hlavy hřebíky naše tamní zpravodajka Lenka Kabrhelová. Opět se vrátila ke svému osvědčenému tématu: Ruská federace – čili komunisté a KGB. Toho dne totiž v Bruselu „grilovali“ českého eurokomisaře Štefana Fülu, a ten, jak víme, absolvoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO). Takže ani otázka zpravodajky na děkana (nebo proděkana?) Vladimíra Šiškina nemohla být jiná, než „jak to bylo s provázaností školených diplomatů a KGB v minulosti?“

Chudák děkan. Snažil se utěšit obavy Lenky Kabrhelové, a potažmo, celého českého národa, že?, o mravní základ našeho eurokomisaře. Dokonce se odvážil vyslovit podezřelou obavu, že i nejlepší západní univerzity vychovávají nejen diplomaty. Ta drzost! Jak to může vědět, řeknete si? Copak na Harvardu či v Cambridge by strpěli, aby absolventi jejich renomovaných škol skončili ve spárech špionážních agentur? I když, rozvědka USA a rozvědka totalitního státu jsou dvě odlišné záležitosti, namítnete. Jenže právě na pozadí katastrofy na Haiti, v Iráku, Afghánistánu aj., není právě ona poslední pochybnost na místě. Třeba se mýlím. A i další korespondenti v jiných zemích budou po ránu intervenovat na emeritních univerzitách, jak jejich absolventi vzdorují nabídkám tajných služeb. Co myslíte, dočkám se?

Po celá léta zveřejňuje UNICEF statistiku dětské úmrtnosti v zemích světa, a na americkém kontinentě vždy a pevně drží primát právě Haiti. Zatímco Kuba, zprofanovaná v očích českých médii, je v žebříčku druhá, za Kanadou, před USA. Zajisté je dobré žít ve svobodné zemi, jenže už samotný život není v některých zemích samozřejmostí. I o tom lze přemýšlet v souvislosti s katastrofou na Haiti